Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Není to ani na tomto webu poprvé, co jsme přinuceni nechat se přesvědčit o tom, že kvalitní a plnokrevně znějící metalová nálož se dá produkovat i v minimalistickém složení, v tomto případě ve dvojici. Mnohým určitě v této souvislosti příjde jako první na mysl jméno BLACK COBRA, a tak vězte, že tito zámořští nesmlouvavci nacházejí v německém Hamburgu více než solidní vyzývatele.
Porovnávat však tvorbu americké hydry s německými (což neplatí 100%, protože bicmen Erinc je tureckého původu) MANTAR jen a pouze na základě subtilního nástrojového složení by bylo ignorováním dalších faktů. Těch společných jmenovatelů by se našlo hned více. Nekompromisní přístup a z něj pramenící devastující sound jsou asi tím nejslyšitelnějším pojítkem. Nerad bych se však na těchto řádcích dopouštěl zavádění, pokud by sdělením této recenze mělo zůstat pouze, že tato německá dvojice je jen klonem BLACK COBRA.
Taktéž tady samozřejmě nechybí nesmlouvavost, tvrdost a puritánský přístup k metalové muzice. MANTAR ovšem své divokosti nehodlají přenechat až příliš volné pole působnosti. Značný temperament navigují do několika různých směrů, což obnáší především méně rytmických krkolomností. Němci svůj primární zájem soustředí hlavně na groove jednotlivých skladeb, což je vzhledem k absenci basové kytary poměrně odvážný počin.
Tam, kde by měl scházet basový diktát, určující tempo, se o to více rozezní zvuk elektrických kytar, který skutečně nenachází ani kapku slitování. Zvukově a ani hudebně to sice neznamená nic nového, MANTAR se častokrát navracejí někam k 90. létům, ale většinu odpovědnosti si na svá bedra bere skutečně příkladná intenzita, s jakou je nám tato kolekce předložena.
Němci se dokonce ani příliš nesnaží maskovat basový handicap třebas v podobě neutuchajícího zběsilého tempa a naopak se hlavně v polovině nahrávky vysloveně rochní v bahenatých pomalých kompozicích, v nichž se hrdě hlásí k odkazu současnéhu sludgemetalového proudu. Když se pak obrátky opět zvýší, ocitáme se uprostřed ortodoxní metalové vřavy, jak ji například tak skvěle neomaleným způsobem předvádějí LAIR OF THE MINOTAUR, a to i včetně stylového krákoravého vokálu.
Najde se pak v takhle nastartované mlýnici i prostor pro nějaké z davu vyčnívající skladby? Jasně, proč ne? "The Huntsmen" jako jeden z těch patřičně rozparáděných kusů nepohrdne dokonce ani "heroickým" motivem v refrénu, což jen vlastně potvrzuje předchozí dojmy o promyšleném míchání různých, extrémněji laděných metalových subžánrů. Z těch pomalejších by bylo hříchem nezmínit v pořadí předposlední "White Nights", jež díky dramatickému vnitřnímu náboji představuje ještě o stupínek intenzivnější zážitek, než zbylá desítka už dost povedených písní.
Za jedno z výrazných pozitiv "Death By Burning" lze považovat i schopnost skupiny udržet posluchače v napětí na celé poměrně rozsáhlé ploše 45 minut, což u podobných nahrávek rozhodně nebývá zvykem. Příjemné překvapení je tak slovným spojením, kterým v souvislosti s MANTAR určitě nemusíme šetřit. Tyhle houbičky (překlad slova mantar z turečtiny) vám rozhodně žaludeční problémy nezpůsobí. Maximálně nějaký ten bolehlav, ale s tím se, zatraceně, předsi počítá, ne?
1. Spit
2. Cult Witness
3. Astral Kannibal
4. Into the Golden Abyss
5. Swinging the Eclipse
6. The Berserkers Path
7. The Huntsmen
8. The Stoning
9. White Nights
10. March Of The Crows
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.